Noli me tangere

Hanuš A Zlatka Lamrovi
Galerie . Kaple . Holyně 2. - 25. 9. 2022

Když Maří Magdaléna přišla o Bílé sobotě ke hrobu, do kterého bylo předchozího dne uloženo Ježíšovo ukřižované tělo, shledala, že kámen, který jej zakrýval, někdo odvalil a hrob je prázdný. Uvnitř leželo jen lněné plátno, do nějž bylo mrtvé tělo zabaleno. Když se jí pak Ježíš náhle zjevil, aby po ní předal vzkaz svým učedníkům, nedovolil jí, aby na něj sáhla. Noli me tangere! Nedotýkej se mne, dosud jsem nevstoupil k Otci, pravil. Plátno, které v hrobě zůstalo, se tak stalo de facto hmatatelným důkazem zázraku zmrtvýchvstání. Textilie s otiskem Kristova těla i tváře putovala do Jeruzaléma a dále přes Konstantinopol a Francii až do italského Turína, po němž vzácná relikvie se spornou pravostí získala název Turínské plátno.

Scéna z evangelia Svatého Jana se stala nejen předlohou mnoha výtvarných děl především z období renesance, ale zanechala také stopu v botanickém názvosloví: Impatiens noli-tangere neboli Netýkavka nedůtklivá je rostlina s převislými žlutými květy, které se mění v tobolkovité plody. Semena se z nich uvolňují, když zralá tobolka samovolně anebo v reakci na dotyk praskne.  

Poetické a zároveň legrační jméno rostliny, stejně jako její „nedůtklivost“, inspirovaly Zlatku Lamrovou (1974) k obrazu, na němž z puklých plodů netýkavky vyskakují namísto semínek lidské figurky. Toto boshovsky surreálné dílo se stalo vývěsním štítem její společné výstavy s manželem Hanušem Lamrem. V souhře se sakrálním prostorem kaple v Holyni předurčilo také její téma: nedotknutelnost. Nejedná se však ani tak o zákaz sahat na výstavní exponáty, jako o nedotknutelnost vztahující se k nevinnosti, křehkosti a  neuchopitelnosti.

Sérii monochromních florálních a krajinných motivů, které jako standarty visí ze stropu holyňské svatyně, vytvořila Zlatka Lamrová tradiční technikou výšivky. Jako absolventka oboru design obuvi a doplňků na VŠUP, následně působící jako úspěšná oděvní designérka, výšivku už dříve aplikovala do svých modelů. Jako by tato technika důsledněji než kresba dokázala zafixovat spatřený okamžik, který se už nikdy nebude opakovat, či momentální podobu rostlin, které se neustále proměňují a každou vteřinou spějí k zániku. Nervní tahy bělavými nitěmi, bavlnkami a provázky na bělostných či režných, často použitých látkách nepřipouštějí chybu: každý steh vybočující z daného směru, každé roztřepení okrajů, jehla zapomenutá v tkanině či otlačený obrys kroužku jsou plnohodnotnou součástí díla. Nahodilost dotváří jedinečnost. Dalším nevyzpytatelným a přesto vítaným spoluhráčem je světlo. Zlatka mu vychází vstříc, když jej nechává, aby pronikalo průstřihy, obnažovalo spodní vrstvy textilií, vykreslovalo jejich strukturu a modelovalo reliéf výšivky – v každém úhlu a v každém momentu jinak, neopakovatelně.

Hmotné kovové objekty Hanuše Lamra (1976) s éterickými výšivkami jeho ženy kontrastují jen zdánlivě. Také on, absolvent ateliéru sochařství kovu a šperku na VŠUP, se ve své tvorbě nechává inspirovat výhradně přírodou. Jeho mnohokrát oceněné kolekce zlatých a stříbrných šperků doplněných drahými kameny ale třeba i syntetickou pryskyřicí vycházejí z prostého tvarosloví květin, obilovin, větviček… Fragilní včelí plástve i vosí hnízda, suché listy a plody či napučená květenství kaštanu obtiskuje do vosku a pak je odlévá do stříbra či bronzu aby zafixoval jejich tvar i texturu a z bezcenné přírodniny tak učinil klenot. Hanušovy filigránské artefakty někdy dozdobené brutálními skleněnými střepy, jako by vystoupily z vitríny renesanční kunstkamery. Jsou nádherným důkazem všeobjímající vanitas – marné touhy uchopit neuchopitelné, zvěčnit pomíjivé, zmocnit se věčnosti. I když se fakticky jedná o „pouhé“ odlitky reálných prvků, Hanuš Lamr z nich uměleckým aktem činí posvátné relikvie podobné kusu lněného plátna, který našla Marie Magdaléna v Kristově prázdném hrobě.

Terezie Zemánková